Začněme rokem
2006, přesněji, volbami do poslanecké sněmovny, které se toho roku konaly a jež zřejmě ještě
máme v paměti. Ačkoliv po dlouhé vládě ČSSD „konečně“ vyhrála ODS, nebylo jí
to nic platné. Volby skončily patem - počtem hlasů 100:100. I já se jich účastnila a vedena
určitou formou "stádnosti", jako vždy, házela poslušně do urny hlas té strany, která se, dle úsudku
osob v mém okolí, mě v budoucnu určitě vyplatí. Tehdy to bylo poprvé v životě
co jsem volila ODS, no všechno je holt jednou poprvé a moje "ženské" myšlení stejně nebylo sto
pochopit politiku naší země a přiznám se bez mučení, znechucena všemožnými aférami, ani jsem se o to
nějak zvlášť nesnažila, bylo to pro mě něco jako studovat jadernou fyziku z pohledu vyšší
dívčí.
Matně si pamatuji, že se tehdy Mirek Topolánek marně snažil sestavit vládu
dlouhých 7 měsíců, až nakonec díky „přeběhlíkům“ z řad ČSSD (Pohanky a Melčáka)
byla vládě konečně vyslovena důvěra. Během této chvíle se stává mimořádná věc, šéf KDU-ČSL
Miroslav Kalousek, který se tolik chce podílet na vládnutí, neváhá laškovat s myšlenkou vytvořit
vládní dohodu s ČSSD s tichou podporou KSČM, členům této strany je tato
myšlenka natolik nepřijatelná, že donutí svého šéfa k rezignaci na post předsedy strany,
Kalousek odchází a vzniká TOP 09.
Tehdy se zřejmě začala odvíjet ona pomyslná novodobá
historie. Z výsledku voleb bylo zřejmé, že národ už nechce čerpat sociální jistoty,
které neúnosně zatěžují náš státní rozpočet, bez stejně velkorysé odpovědnosti a polovina národa
chtěla zodpovědnou vládu, která sníží sociální vymoženosti na přijatelnou úroveň.
Rok
2007 se vyznačuje řadou velmi významných změn v legislativě, sociální oblasti a všeho na co
stačí dva nadpoloviční hlasy. Ke změně ústavy a schválení reformních zákonů to ovšem bylo málo.
Do této situace přišla nečekaně ekonomická krize. Krize, která dle veřejných vyjádření
různých politiků, nezávislých ekonomů a bankéřů se naší země opravdu neměla dotknout.
Píše se rok 2008 a slovo „krize“ dostálo naplno své reálné
podoby. Udeřila nečekaně a naplno do malé české země a brala si krutou daň v podobě
nucených správ na podniky z jejichž útrob se valily stovky a stovky právě propuštěných
lidí. Dopadla na všechny z nás, možná jsme nebyli přímo těmi vyhozenými, nicméně jsme
registrovali, že tato situace není dobrá pro nikoho.
V této době je dluh naší země za hranicí bilionu a sestavují se stále další a další schodkové rozpočty. Od ledna se poprvé v historii naší země objevují ony nechvalné doplatky ve zdravotnictví, vyděšeni krizí a vlastním strachem z budoucnosti, ani moc neremcáme a poslušně platíme všude, kde musíme. Kupodivu právě v této době se rozhodne tehdejší ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas uvolnit 2,7 miliardy na zvýšení platu státním zaměstnancům, aby zmírnil lidem dopady hospodářské krize, v době, kdy se na opačném konci – soukromém sektoru ve velkém propouští lidé a snižuje týdenní pracovní fond z pěti na čtyři dny.
Mluví se stále častěji a stále více nahlas o nutném
šetření, potřebou reforem, které mají naši zemičku zachránit. Sem tam se něco z plánů
politiků dostane na veřejnost a já opět, vedena vlastním rozumem, vypínám televizi při každé debatě,
moje škoda, mohla jsem vědět víc o počátku plánů na privatizaci veřejných služeb. Omluvou pro
mě snad je, že zaměstnána vlastním těhotenstvím s dvojčaty a péčí o malého syna, neměla jsem
ani čas, ani potenciál, řešit něco, co stejně nevyřeším.
A čas plyne, rok 2009, měl
přinést nové předčasné volby. Skandály a stále větší arogance politiků se stává již denním obrázkem.
Jeden na druhého „kydá hnůj“ a snaží se vytěžit z dané situace co nejvíce. Do této
neúnosné situace přichází tolik omílaná "řecká krize" a tuším, že v této době
v jistých hlavách uzrál geniální plán jak přesvědčit voliče, aby i na další 4 roky ukázali
doprava. Starý moudrý člověk, hrbící se v lékárně pod tíhou léků a poplatků společně
s doplatky to má v hlavě docela dobře srovnané a jen tak se nenechá přesvědčit, pokud na
něm neulpí zrak toho, kdo je jeho srdci nejmilejší - vnoučete a tak vznikne známý klip
„přemluv bábu“.
Budiž mi ke cti řečeno, že v té době jsem se už
pomalu vzpamatovávala z prvotního "šoku a frmolu" kolem dvojčat a poohlížela se po tom, koho
volit. Vzhledem k tomu, že na naší politické scéně už není žádná duše, čistá, bez poskvrny
skandálu, hledám dostupné informace. Díky pokročilé technologii, internetu a později facebooku,
začínám mít docela přehled, takže postupně vylučuji TOP 09, ČSSD, ODS, začínám se přiklánět
k VV, dokud nepročtu pár zajímavých informací, které se mi podaří
„vygooglovat“. Mimochodem tenhle vynález patří mezi
nejgeniálnější.
V den voleb stojím u dveří, v ruce dva volební lístky
a pomalu stejnou metodou - mám, nemám, mezi nimi vybírám. Klidně se prásknu, že to byli občané.cz a
ČPS, možná vám někdy řeknu, který lístek nakonec skončil v urně, ale pro tvorbu historie je to
vcelku jedno. Všichni chceme změnu, nechceme žít na dluh, natolik jsem racionálně uvažující
člověk, že půjčovat se nedá do nekonečna. Na druhou stranu, coby nepodnikatel, nechci vládu,
která tuto vrstvu obyvatel záměrně protěžuje, chci doufat, že přijde ona změna, změna
k lepšímu, kdy, ač ještě posunu opasek o jednu dírku dál, což mi mimochodem po nesundaných
deseti těhotenských kilech vůbec neuškodí, dočkám se postupného zlepšení – jak
pošetilé.
Jako blázen sleduji průběh voleb v televizi a jásám, ODS nemá tolik
hlasů co dřív, ani ČSSD, ale ani občané.cz a už vůbec ne ČPS. O tom, co bude následovat nemám pochyb
a že to nebude procházka růžovou zahradou je mi jasné už pár hodin po ohlášení výsledků. Trošku
ještě doufám, že jsem byla na VV až moc vysazená a třeba se mýlím…….
Dnes
už je mi jasné, že tento „komplot“ byl naprosto účelově od začátku naplánovaný,
připravený a taky realizovaný až do svého vítězného konce . Po odkrytí toho, jak mají vypadat ony
reformy, co nás prý zachrání, mám pocit, že jsme znovu na začátku – konce 90-tých let,
velkého slavného boomu privatizace po česku, kdy následky hasíme dodnes a pokud je vůbec někdy
uhasíme, bude to zázrak. Jedno vím jistě – kdyby volby v Čechách mohly opravdu něco
změnit k lepšímu, už dávno by je zakázali!!!
Ale co dál? Hřbet jsem ohýbala už
dost dlouho a nechala se přesvědčit o tom, že nemám právo kecat veřejně o tom, co by se mělo změnit.
Mám jen povinnost nechat čtyři roky rozhodovat diktátory této země o sobě a ostatních a přijmout
cokoliv i za cenu vlastního života? Nikoliv!
Možná je to
věkem, možná tím, že od té doby co mám děti, nemusím přemýšlet, zda bych kvůli někomu byla schopná
skočit před auto (opravdu trefně popsaná definice matky, kterou jsem dnes zahlédla na internetu a
autorkou je M. Kubišová).
Dnes je opravdu poslední šance začít šumět, brblat,
křičet, řvát a řvát tak dlouho, dokud mě bude slyšet, pokud nechci jednou koukat do těch, pro mé
srdce nejkrásnějších očí a poslouchat své vnouče jak „přemlouvá
bábu“.
Jen pár citátů nakonec:
„Spojí-li se špatní lidé
tak, že vytvoří sílu, musí dobří lidé udělat totéž. Jak je to prosté."
L.N.
Tolstoj
,Až se svět ohlédne za našim stoletím, bude plakat. Ne proto, že bylo zaplaveno
krutostí, ale proto, že dobří lidé mlčeli!"
Martin Luther
King
„Jistěže jednou ve světě zvítězí Pravda, ale až dokáže
to, co dokáže Lež!“
Vladimír Vysocký
| návštěvníků stránky | |
|---|---|
| celkem | 40 723 |
