Souhlasíte s prohlášením předsedy ČMKOS Jaroslava Zavadila, že jde o nejsilnější útok na práva zaměstnanců za posledních dvacet let?
Ano, nejhorší na tom je, že připravované reformy se budou dotýkat všech bez rozdílu a budou ve svých důsledcích nevratné a svým způsobem i ponižující.
Proč ponižující?
V programovém prohlášení je rozvedena koaliční teze o krácení některých druhů sociálních dávek „sociálně citlivým způsobem“. Vládní koalice si to představuje tak, že u všech druhů sociálních dávek, podpor a příspěvků bude jejich výplata podmíněna čestným prohlášením žadatele, že se bez této podpory z veřejných rozpočtů neobejde. Vynucování čestného prohlášení od lidí, kterým v pojistných systémech vznikl nárok na příslušné dávky, nemůžeme hodnotit jinak, než jako nechutné vydírání sociálně zranitelných občanů. Navíc tato teze nevymezuje, jakých typů dávek a plateb se bude týkat, ani jak chápat termín „obejít se bez podpor“. Jsem přesvědčen, že v praxi tento mechanizmus nepostihne ty, kteří sociální systém zneužívají a bez uzardění podobné prohlášení podepíší. Odnesou to lidé zodpovědní a poctiví. Jde o nehoráznost, která má vyvolat v občanech pocit studu za to, že si dovolují čerpat dávky, které si předtím formou pojistného dávno uhradili a na něž mají nárok.
A není stejnou nehorázností i snižování daní bez ohledu na to, jaké to má důsledky?
Současná koalice navazuje na vládu ODS, KDU-ČSL a Strany zelených, která v posledních deseti letech zásadním způsobem změnila přerozdělování ve společnosti. Daňové břemeno přesunula od vyšších příjmových skupin a firem ke skupinám středně a nízkopříjmovým, přičemž za dozorování bývalého a současného ministra financí Miroslava Kalouska neklesalo daňové zatížení u všech poplatníků rovnoměrně.
V čem je zakopaný pes?
Progresivní zdanění bylo zrušeno u daně z příjmu fyzických osob, došlo ke stanovení stropu a několikanásobnému snížení sazeb sociálního a zdravotního pojištění, výrazně se zvýšily tzv. daňové paušály u OSVČ, miniaturizovány byly majetkové daně, výrazně se snížily sazby z daně právnických osob, značně pokleslo zdanění vysokopříjmových skupin a firem. Na druhou stranu u nízkopříjmových obyvatel byla drobná opatření spojená s přechodem na rovnou daň (nezdanitelný základ) násobně vyvážena výrazným zdaněním spotřeby zvýšením sazby DPH, spotřebních daní i zavedením nových daní z energií, tzv. ekologických daní.
Tím se solidarita vyšších příjmových skupin s nižšími, chcete-li bohatých s chudými, mění na solidaritu uvnitř nízkopříjmových skupin, tedy chudých s chudými. Pokud bychom uvažovali o zdanění OSVČ, šlo by dokonce o solidaritu chudých s bohatými.
Co by měl podle vás vědět dobrý účetní?
Podle odhadu ministerstva financí se podíl všech daní a pojistného na HDP loni pohyboval na úrovni 32 procent, ale průměr Evropské unie je 39 procent. Kdyby se naše daňová kvóta, která je jednou z nejnižších v Unii a způsobuje výrazné problémy veřejným financím, zvýšila o pět procent, a stále tak zůstala pod průměrem EU, měli bychom vyrovnané veřejné finance, respektive minimálně státní rozpočet! To by měl každý dobrý účetní vědět, s tím by měl kalkulovat. Nemuseli bychom čekat na splnění pochybných slibů současné vládní koalice do roku 2017. Je paradoxem, že tytéž skupiny, které vyvolaly daňové závody bezhlavým snižováním daní za předchozích vlád, dnes chtějí, aby tyto experimenty zaplatili především ti, kteří na předchozím snižování daní prakticky nic nevydělali.
Potrestáni mají být nevinní? Čím mají platit?
Vyššími cenami základních potřeb, nižšími platy, výrazným redukováním či zrušením sociálních dávek, snížením nemocenských dávek a podpor v nezaměstnanosti, výrazně vyššími platbami u lékaře či dodatečnými platbami za vzdělání svých dětí. Jinak řečeno - opasky si nebudou utahovat lidé, kteří v předchozích etapách nejvíce vydělali na snižování daní. Politická reprezentace si nepřipouští, a ani nemůže, že při zachování současného extrémně nízkého nastavení daňového systému se nelze k rovnováze veřejných financí proškrtat soustavnou redukcí výdajů státu.
Uvedu to na příkladu.
I letos se deficit veřejných financí, přes signalizované mírné oživení HDP, přiblíží 200 miliardám. Pokud bychom okamžitě zlikvidovali veškeré sociální dávky vyplácené státem i obcemi, to je včetně nemocničních dávek, podpor v nezaměstnanosti, všech rodinných dávek apod., snížil by se tento deficit pouze na 120 miliard korun.
O co tedy jde ve veřejných financích, kterými se vláda rozpočtové odpovědnosti, jak se sama nazvala, ohání?
Dávno už nejde o zvýšení účinnosti sociálních dávek a jejich přesměrování těm nejpotřebnějším, či jen o malé zvýšení spoluúčasti v oblasti veřejných služeb, například školné a poplatky ve zdravotnictví. Vláda totiž zvolila jako svou jedinou prioritu škrty, ať to stojí, co to stojí. Dopady pak budou mnohem bolestnější a dramatičtější, než si možná představují i někteří koaliční partneři.
Proč většina občanů souhlasí s utahováním opasků jako s nezbytnou obětí, která pomůže státu vybřednout ze současných potíží?
Zdá se mi, že neumí číst v koaliční smlouvě a v programovém prohlášení vlády. Neuvědomují si, a možná je to i úmysl, že při daném a neměnném nastavení příjmové strany veřejných financí v žádném případě nejde o utažení opasků přechodné, ale naopak trvalé, a to i v případě, že dojde k obnovení ekonomického růstu.
Redukce výdajů se nebudou týkat pouze výdajů státního rozpočtu, ale promítnou se do celého komplexu veřejných rozpočtů, tedy i do místních, a výdajů zdravotních pojišťoven.
Takže si zaděláváme na další malér, tentokrát ve zdravotnictví?
Předchozí Topolánkovou reformou byly příjmy zdravotních pojišťoven osekány v několika směrech. Stanovení stropu a rozklad systému cenové regulace léků vedly ke snížení příjmu zdravotních pojišťoven asi o čtyři miliardy a k prudkému růstu výdajů za léky zdravotních pojišťoven i občanů. Kromě toho se nevalorizovaly platby za státní pojištěnce. V kombinaci s důsledky ekonomické krize, tedy růstem nezaměstnanosti spojeným s poklesem uhrazeného pojistného, se tak loňské hospodaření pojišťoven propadlo do deficitu a lepší nebude ani letos. Odhadujeme ztrátu deset miliard, bývalý ministr zdravotnictví Julínek dokonce hovoří o patnácti miliardách.
Letos tak budou vyčerpány rezervní fondy a nejpozději ve druhém čtvrtletí 2011 se zdravotní pojišťovny dostanou do problémů s platební schopností. Průšvih je v tom, že i přes rostoucí potíže v posledních dvou letech byly zdravotní pojišťovny díky rezervám z minulosti stabilizujícím prvkem veřejných financí, ale od příštího roku to bude naopak.
Jak se s miliardovými ztrátami vláda vypořádá? Zavede další regulační poplatky?
Koaliční smlouva je plná slov o dostupné kvalitní zdravotní péči na principu skutečné solidarity, hovoří o posílení práv pacientů i o „nedopuštění zhoršení kvality a dostupnosti zdravotní péče“. Ve skutečnosti se však připravuje zásadní změna po roce 1989, mnohem důležitější, než bylo zavedení tzv. regulačních poplatků. Co se má skutečně odehrát, ukazuje věta: „Definujeme nárok, tedy rozsah péče hrazené z veřejného pojištění, na základě medicínských kritérií a v rozsahu možností veřejného zdravotního pojištění.“ Ale už nyní je zdravotní péče za deset až patnáct miliard korun poskytována nad „možnosti veřejného zdravotního pojištění“. Aby mohla být zdravotní péče poskytována ve stejném rozsahu, protože koalice „nedopustí zhoršení kvality a dostupnosti zdravotní péče“, budou muset tyto peníze zaplatit pacienti.
Ale o tom, že by občané měli hradit zdravotní péči, není v koaliční smlouvě ani slovo.
Zavedení spoluúčasti občanů na úhradě zdravotní péče se v ní cudně skrývá pod „navýšením zdrojů legálním přísunem soukromých zdrojů“. Protože koalice chce, aby nové zákony týkající se zdravotnické reformy platily od roku 2012, budou pacienti již brzy do zdravotnictví „legálně přisunovat své soukromé zdroje“ v rozsahu deseti až patnácti miliard korun. Celkový „přísun“ se tak minimálně zvýší ze čtyřiceti miliard v roce 2008 na 55 až 60 miliard v roce 2012, takže míra spoluúčastí vzroste z 15,4 procenta na 23 procent. Ale tím to zdaleka nekončí.
Proboha, nevyhrožujte...
Výrazná redukce sociálních systémů a služeb hrazených z veřejných zdrojů je jen prvním krokem. Následovat bude dokončení privatizace sociálních transferů a veřejných služeb - přípravné práce v oblasti důchodů a zdravotnictví běží naplno. Šikovná kampaň se sloganem „nebude na důchody“ je argumentem na vyvedení desítek miliard korun z veřejného systému soukromým penzijním fondům. Nebyla přece náhoda, že v posledních čtyřech letech se pod různými záminkami - od podpory konkurenceschopnosti přes reformu až po boj s krizí - již šestkrát snižovalo sociální pojistné! Důvod je přitom zřejmý. Pokud jsou sociální systémy a veřejné služby rozumně naplněny z veřejných zdrojů, nemá průměrný občan potřebu se připojišťovat pro případ nemoci, nezaměstnanosti, důchodu, vzdělávání dětí apod. To však nepřeje byznysu v této oblasti. Naopak šikovná kampaň může přinést desítky a stovky miliard soukromé sféře. Obdobně stagnace ekonomiky, kdy prorůstová opatření, na nichž se dohodli zaměstnavatelé a odbory za minulé Fischerovy vlády, upadla v zapomnění a přetrvávající vysoká nezaměstnanost vytváří atmosféru strachu ze ztráty zaměstnání. Na tomto strachu postavila vládní koalice svou politiku - snaží se vsugerovat zaměstnanci, že je rovnocenný partner podnikatele, a tak má povinnost se dělit, nejlépe rovným dílem, o veškerá podnikatelská rizika s majitelem firmy nebo svým zaměstnavatelem. Ale takový zaměstnanec zároveň nepotřebuje sociální či jinou ochranu pracovního poměru, nepotřebuje odbory ani někoho jiného, kdo hájí jeho zájmy. Není náhoda, že slovo zaměstnanec se v koaliční smlouvě nevyskytuje. Této vládě o zaměstnance, lidi a práci nejde, přednost má byznys.
REVUE
| návštěvníků stránky | |
|---|---|
| celkem | 40 440 |
